Krásné ráno. Dnes je 30. srpna a číslem pro dnešní den je 1.
Celý jeden procentní bod přidaly k minimálnímu růstu české ekonomiky investice uskutečněné od dubna do června. Nejvíc za 8 let, bez nich by byl všeobecný propad HDP mnohem větší.
Od včerejška konečně víme něco bližšího o tom, co konkrétního se dělo v druhém čtvrtletí letošního roku v české ekonomice. Doposud jsme už měsíc zhruba znali jen celkový výsledek. Že totiž ekonomika oproti prvnímu kvartálu roku malilinko povyrostla. Tou nejmenší oficiálně vykazatelnou měrou 0,1 %. U toho zůstává, což je malinko překvapení, protože při prvním zpřesňování prvních odhadů většinou k nějakému pohybu dochází. Ať už nahoru nebo dolů.
Co je ale od včerejška nového je, že víme, kdo za to může. Tedy že známe viníka toho, že rosteme, nebo, chcete-li, že vlastně vůbec nerosteme. Už dva roky je jednoznačným hlavním viníkem nerůstu spotřeba domácností. Méně toho kupujeme. Teď se na mě asi rozčilujete a zase si říkáte, jak odtažení od reality jako byť ekonom musím být, když tady něco plácám o klesající spotřebě. Přece kvůli všeobecnému zdražení na spotřebu vydáváme více…
Ano. Ale jakkoli je to těžké období, tak bohužel, to se nepočítá. Kdybychom počítali růst ekonomiky jen podle úrovně výdajů, tak jsme loni měli nejvyšší růst od konce komunismu. My se však inflací nenecháme ošálit. Naše výdaje na spotřebu byly sice vyšší, ale vzhledem k vyšším cenám měly být už dva roky ještě vyšší. Podle průvanu v našich peněženkách toho spotřebováváme víc, podle snězených vajíček, nových účesů a košil ale spotřebováváme méně.
Až do včerejška. Včera jsme se poprvé od prosince 2021 octli v situaci, kdy naše spotřeba nesnižuje nýbrž zvyšuje růst celé ekonomiky. Byť ekonomicky zase tou nejmenší naměřitelnou měrou. Kdyby ostatní čísla byla trochu jiná, byl by tento opět pozitivní příspěvek spotřeby určitě číslem pro dnešní den. Ale ve včerejších datech ho něco převážilo.
Ekonomika totiž není jen naše spotřeba. Jednoduše řečeno, to, co nepropijeme, to buď zaplatíme na daních – a spotřebuje to za nás stát –, nebo to ušetříme, a tyto jen zdánlivě nečinné peníze za nás někdo proinvestuje, zatímco my spokojeně bucinkáme. O příspěvek té první alternativy k celé ekonomice nemusíme mít strach. Stát svým mankem spotřebovává i to, co mu na daních neodevzdáme, takže abychom našli kvartál, kdy vládní spotřeba nezvyšovala HDP, musíme jít až na začátek loňského roku. Od té doby ve všech pěti kvartálech si na dluh uměle zvyšujeme HDP.
Ale s investicemi to bylo mnohem horší. Jejich propad byl takový, že už dva kvartály smrskávaly vykázaný objem ekonomiky. A to je pro investice obzvlášť velká potupa, protože jsou ze všeho utrácení to jediné, co může přinést dlouhodobé zlepšování našich životů.
Tedy, byla to potupa až do včerejška. Nyní oživlé investice přispěly k růstu HDP číslem pro dnešní den – jedním procentním bodem. A jen pro představu toho významu – abychom našli podobně velký význam, museli bychom se vrátit o celých 8 let zpátky.
Ale abychom to přesně pojmenovali. Toto makroekonomické počítání investic není prostým součtem toho, kolik investoři během kvartálu proinvestovali. To by se i špatně měřilo. Investiční celky jsou obří položky, kolik bychom z nich měli započítat do daného kvartálu? Celou oznámenou investici a pak už po zbytek času nic? Nebo podle průběžných odchodů peněz z nějakého účtu? Ty bývají dost nezávislé na vlastním průběhu investice.
Makroekonomové tu měří změny takzvaného hrubého fixního kapitálu. Nové traktory, roboty, počítačové programy. Ne vojenské tanky, ty jsou vládní spotřeba. Ne naše pračky, ty jsou soukromá spotřeba. Naměřit tohle všechno je ještě složitější než spotřebu, tak i proto to statistikům trvá dva měsíce všechno propočítat.
Jedna vlaštovka samozřejmě jaro nedělá. Jedna studená fronta nedělá podzim, a jeden kvartál oživlých investic zjevně nedělá obnovení růstu. Zvlášť když z těch investic hodně šlo do zásob a skladů.
Ale jestli hledáte pro další pošmourný den dobrou zprávu, berte tuto jako investici, aby vám bylo o něco lépe.
Hezký den.
