16 % rozpočtu dnes USA platí jen na úrocích dluhu. Tolik dnes svět dluží Číně.

Petr Bartoň, 8. listopadu 2023

(Tento newsletter můžete také odebírat jako audio podcast. Prihlašte si jej do své aplikace na Applu, na Androidu nebo na Googlu. Můžete si tam také poslechnout tuto epizodu.)

Krásné ráno. Dnes je 8. listopadu a číslem pro dnešní den je 16 %.

 

Včera se odehrál velký souboj dvou dolarových bilionů. Pěkně na férovku, jeden bilión na jeden bilión. Rohovníky byli dva největší titáni ekonomik této planety. Nejdřív americká ekonomika oznámila, že její státní, tedy federální dluh už je tak veliký, že jenom na úrocích už musí platit bilión dolarů ročně. Poprvé v historii, podle včerejších dat za říjen. 

 

Bilión dolarů, to už je fakt hodně. Zejména když si za tuto astronomickou sumu Amerika vlastně nic nekoupí a nic nepostaví. A ani ten dluh nijak neumořuje, nezmenšuje. Jenom tím udržuje svoje věřitele ve stavu, kdy budou vůbec ochotni Bidenovi dál půjčovat, a celý dluh tak dál zvětšovat. Jen pro představu: Úroky z amerického dluhu teď dělají za jediný rok tolik, kolik celá česká ekonomika vyrobí za 3,5 roku. A na jeden rok amerických úroků by padlo šest roků celých rozpočtů EU. Spojené státy však logicky musejí platit tyto úroky z vlastního rozpočtu, a situace je tak závažná, že na úroky padne každý šestý dolar, který má vláda k dispozici. Tedy – číslo pro dnešní den – 16 % rozpočtu. Hrozivě vysoké číslo.

 

Ale pak tu včera povstal ještě druhý neohrožený rohovník v protějším rohu ringu. Jen několik hodin po Americe se Čína vytasila taky s oznámením biliónového dolarového dluhu. Jenom ten bilión není splátka úroků, nýbrž celková suma, kterou nyní 150 zemí světa Číně dluží. A to naopak bez úrokových splátek, čistě jen na rozpůjčovaných částkách. Úroky z toho dluhu jsou ještě navíc, nad ten bilión. 

 

Tyto dluhy vznikly tím, že se dané země někdy během uplynulých deseti let zapojily do velkého čínského plánu Novodobé hedvábné stezky. Ano té Hedvábné stezky, k jejímuž desátému výročí před pár týdny ruský vladař opustil krátce svou državu poprvé za dobu, kdy na něj byl uvalen mezinárodní zatykač. Ano té Hedvábné stezky, ve které Čína za zdánlivě výhodných podmínek půjčuje vládám, a když pak ty nemají na splacení, tak si to vybírá v nemovitostech. Tu ve vlastnictví přístavu, tu v převedení nějakého dolu. (A pak že vám cimrmanovskou díru v zemi nemůžou vzít..) Čína je tak šmejdem mezinárodních dluhů. Takovým, od kterých byl už český trh nebankovních půjček naštěstí očištěn, skrze regulaci České národní banky.

 

Česká republika jako stát je však součástí Hedvábné stezky už osm let. Zrovna teď 1. listopadu jsme měli výročí našeho vztahu. Ale chápu, čas plyne a věci se mění, a tak raději obraťme list zpátky k tomu prvnímu včerejšímu biliónu. K Hedvábné stezce se stejně ještě v budoucnu budeme muset občas u SníDaně vrátit. Z Číny je teď největší vymahač dluhů světa. Nyní zhruba polovina, ale během příštích 6 let už ¾ toho bilionu dluhů Číně je ve fázi, kdy nestačí jen platit úroky, a je nutno začít splácet i samotnou půjčenou částku. Ještě o šmejdění uslyšíme. 

 

Co tedy s těmi americkými splátkami? Dluhy „made in USA“ mají určitou výhodu oproti dluhům „šmejd in China“. Na rozdíl od nich se teoreticky ta samotná, státem dlužená částka nemusí splatit nikdy. Stačí jen pravidelně a řádně platit úroky. To je ale jenom kvůli tomu, že na rozdíl od nás, smrtelníků, je dlužící stát v podstatě nesmrtelnou entitou. Tedy aspoň ve svých představách, a aspoň v porovnání s dlouhověkostí jeho věřitelů. Ve finančním světě platí americký státní dluhopis jako něco v podstatě zcela bezrizikového. Takže kdyby se teď Amerika už hlouběji nezadlužovala (aspoň reálně po odečtení inflace), tak by jí dál stačilo splácet jenom ty úroky. Vydělat si na ten bilión splátek bude pro americký stát totiž stále snazší. Jemu ekonomika roste. On není Česko.

 

Co je ale skutečný průšvih, a to jak v Česku tak v Americe, je tempo, jakým ty dluhy rostou. I dnes slyšíme od různých kovaných ekonomů, že české zadlužení je v pohodě, protože do dluhové brzdy je přece pořád daleko. Ale přesně na dnešní parlamentní rozpravě o českém rozpočtu na příští rok vidíme, že dluh je ledoborec. Jede si svým vlastním směrem, výdaje státu zafixovává tak, že už je žádná další vláda nesníží, i kdyby chtěla. Pokud nemá zadlužení ztroskotat, je třeba začít zatáčet a brzdit už dlouhé roky dopředu, než se to bude mít šanci projevit. 

 

Zrovna dnes před dvěma týdny jsme při SníDani viděli, že se český dluh jen od začátku Covidu zdvojnásobil. To je za necelé 4 roky. V Americe jsou ještě dál. Těm se ty jejich včera zbiliónovavší splátky úroků zdvojnásobily za pouhý 1 rok a 7 měsíců.

 

Neptejte se, komu zvoní hrana. 

 

Vám ať zahraje však spíše milý tón.
Ať krásných chvil dnes máte zhruba bilión. 

 

Hezký den. 

Odebírejte naše další newslettery

 

Nechcete už odebírat naše e-maily? Odhlaste se zde.