Krásné ráno. Dnes je 21. září a číslem pro dnešní den je 211.
Dnes před 103 lety vyšlo první řádné číslo Rudého práva, a komunisti tento den slavili jako Den tisku, rozhlasu a televize. Je tak symbolické, že zrovna v těchto dnech vrcholí debata o tom, jak se mají zvýšit poplatky za tisk, rozhlas a televizi. Rudé právo již naštěstí odešlo do věčných lovišť fake news, takže zbývají poplatky za zbylá dvě média, nyní 45 respektive 135 korun. Ty nebyly zvýšeny již 18 respektive 15 let. Pokud bychom dnes přizpůsobili televizní poplatek inflaci, která tu za těch 15 let proběhla, platili bychom číslo pro dnešní den – 211 Kč. Na 21. září hezká shoda. Rozhlasových někdejších 45Kč má kupní sílu dnešních 83 Kč.
Ponechme stranou všechny rozepře ohledně způsobu příprav zvýšení poplatků, i ohledně jejich rozšíření na ty, kteří ani televizi nemají, dokonce i na slepé a hluché. Středověk znal takzvanou daň z hlavy, takže z dlouhodobého pohledu to nebude nic nového pod sluncem. Když můžeme platit autorům písní za náš pevný disk, i když si na něj ani jednu písničku nenahrajeme, proč bychom nemohli platit za naši obrazovku, i když ji nemáme. U toho druhého by aspoň někdo mohl argumentovat, že je to náš příspěvek na to, že když ne my, tak náš soused bude kultivován.
Pověnujme se u SníDaně jen té otázce nové úrovně poplatků. Navrhované zvýšení toho televizního o 25 Kč na 160 Kč by tak vzhledem k číslu pro dnešní den pokrylo jen třetinu potřebného navýšení, pokud bychom chtěli nechat reálnou hodnotu poplatku stejnou. U rozhlasového poplatku je zvýšení pouze čtvrtinové.
Z toho vyplývá, že dál budeme dostávat inflační slevu, jenom bude o třetinu nebo o čtvrtinu menší. Loni při vysoké inflaci se novináři často ptali „a můžeme na inflaci najít něco pozitivního?“ A právě tohle je jedním z drobných příkladů. Inflací zlevňuje všechno, co cenově zafixuje stát. Tedy vedle pokut, daní třeba z alkoholu nebo cigaret, i mediální poplatky.
V Americe mají ještě tu přidanou divnost, že tam mají zafixovanou i absolutní výši maximálního státního dluhu, v dolarech. Musejí tam tak opakovat tanečky kolem zvedání tohoto stropu. I bez toho, že by se někdo chtěl reálně více zadlužovat. Už jen kvůli inflaci. Ani po více než sto letech chronických inflací ani u nás nikoho nenapadlo, dát do zákona jednoduchou inflační doložku. I proto teď ty tanečky kolem rozhlasu a televize.
Když už ale politici tančí, bylo by dobré, kdyby tančili v rytmu. Inflační rytmus, kterým tepají ceny, není tajný. Mohl by si je dohledat i ministr kultury. Kdo jiný by měl umět tančit než ministr zrovna kultury… Ten ale tvrdí, že se reálná výše televizního poplatku dnes snížila ze 135 na 72 koruny. A všechna média ho citují jako vlastně jediné veřejné zdůvodnění navýšení poplatků. Má pravdu?
Nemá. Spotřební ceny se od ledna 2008, od kdy platíme dnešní poplatek, zvedly o 56 %. To znehodnocuje poplatek na 86, nikoli 72 koruny. OK, třeba by nám na to řekl (kdyby tu byl), že to počítá i dopředu, s budoucí inflací. Poplatek se má totiž zvednout až od ledna 2025. To by ale znamenalo, že ministr kultury počítá s dodatečnou inflací za příštích 16 měsíců na úrovni 17 %. A s takovou inflací tady nepočítá nikdo. Dokonce snad ani dnešní opozice, a ta je v interpretaci inflace obzvláště kreativní.
Dobrá. Zkusme se těch údajných 72 Kč dnešní hodnoty dopočítat jinak. Třeba pan ministr nemyslí dnešní hodnotu vůči tomu, kolik platíme za jiné věci, ale vůči tomu, kolik si vyděláváme. Od zavedení televizního poplatku vzrostly průměrné mzdy o 91 %. To je, jako bychom z dnešních příjmů dávali 70,60 Kč. Pořád to není 72 ani po zaokrouhlení, ale aspoň je to na dohled ministrově číslu. Pak mu ale pořád hrubě nevychází to druhé tvrzení, že 45Kč rozhlasový poplatek, který je zafixován ještě déle než televizní, je dnes na úrovni 22,50 Kč. Není. Naše příjmy se nám od té doby zvýšily o 138 %, takže ne ministrových 22,50, nýbrž reálných 18,90.
A na tyhle všechny divnosti si teď budeme muset zvykat. Je dobře, že na rozdíl od historického měnění zákonů podle pocitů se dnes ke všem legislativním změnám má dávat nějaké datové zdůvodnění. Za čistší práci s daty bojuje i každodenní jedno dato této SníDaně. Ale ta data musí sedět.
A když je neověří a nerozdupá parlamentní opozice, měla by to dělat právě média. A ne jen alibisticky reportovat, že „podle ministra kultury je reálná hodnota X“. Když se skutečná reálná hodnota dá spočítat za minutu hledání cenového indexu plus minutu hledání ikonky pro kalkulačku. Pak by se o to lépe zdůvodňovalo i zvýšení poplatku. A třeba i ne na 160, nýbrž na dnešních 211.
A ve SníDaních bychom se pak mohli věnovat zajímavějším datům, než uvádění příběhů ministerstva kultury na pravou míru.
Hezký den.
