Krásné ráno. Dnes je 14. listopadu a číslem pro dnešní den je 27.
Práce na druhé dálniční spojnici Česka z východu na západ přes Vysoké Mýto začaly již v 70. letech. Tedy dávno předtím, než se na nich zavedlo to mýto. Včera se Ředitelství silnic a dálnic dušovalo, že bude dokončena do roku 2030. To by znamenalo, že výstavba bude trvat více než 50 let.
Čekáme na ni přitom nejen tady v Česku. D1 byla dlouho jednou z pouhých dvou dálničních spojnic Evropy z Východu na Západ. Na jihu jsou Alpy, tam to nejde. Podél jejich severního úpatí byla spojnice přes Rakousko podél Dunaje. Pak dál na sever česká D1 (tedy až se dostavěla spojka přes Šumavu), a pak dál už v podstatě nic. A to v situaci, kdy celá osa musela po pádu komunismu uspokojit obnovení historického obchodu mezi Východem a Západem. Když ani v Rakousku, ani v Polsku, a ani u nás nákladní vlaky nebyly realistickou alternativou.
I proto byla okamžitě po revoluci D1 nacpaná k prasknutí, a bylo potřeba udělat druhou cestu co nejrychleji. A to nejen kvůli kapacitě, ale i pro odolnost systému. Jakmile byla na dálnici nehoda, nedejbože obousměrná, nebylo alternativy. Z toho důvodu mělo vždy dobudování severní cesty větší význam pro světové hospodářství než například budované spojení Prahy s jejími neplzeňskými sousedními krajskými městy.
A když jsme u sousedů, stále přitom Česko nemá ani dálniční spojení s nejbližším hlavním městem. Skutečně. Tím totiž není Bratislava. Od soutoku Dyje a Moravy je to do Bratislavy vzdušnou čarou 51 km. Z Hevlína do Vídně 49.
A zatímco těch 50 let na severní cestu čekáme, stačila se D1 ošoupat natolik, že už jsme ji celou postavili podruhé. A Poláci za tu dobu svoji dálniční síť stihli nejen začít, ale i dokončit. Ale buďme féroví. Těch 50 let nepadá celé na svobodná porevoluční bedra. I komunisti s tím mohli trochu pohnout, i když samozřejmě oni nedoufali, že by se železná opona proti Západu jednou zvedla.
Ale za velkou část těch 50 let čekání si samozřejmě můžeme sami. Protože za ni může stát, a stát už si zase volíme sami. Ale pozor. Drobná změna. Můžeme si teď ke SníDani zase dát tradiční litanii na to, že se v Česku nedá nic postavit, když máme nejpomalejší stavební řízení na světě. Klidně můžeme, pokud máte rádi každé ráno to stejné. Ale tady máme aspoň drobnou změnu receptu. Samotné státní stavební řízení je u státního stavění dálnic jen menším viníkem. Více za zpoždění může stát ne jako úředník, ale jako ten, co na ty úřady chodí.
Včera vydal Nejvyšší kontrolní úřad svou prověrku, jak to je s jednotlivými 14 úseky dálnice D35, a kdo tedy za tu ostudu může. V průměru trvala jenom příprava stavby 12 let. A to jenom do doby, než se vůbec přijeli politici fotit s krumpáčem u prvního výkopu. Ale jsou zde i úseky, jejichž příprava trvala – číslo pro dnešní den – 27 let. Při délce úseku 3,3 km to tak znamená, že za celý rok si stát stihl nechat sám sebou povolit 122 m dálnice.
Celá prověrka NKÚ hodně řešila, nakolik to zpoždění tu stavbu zdražuje. To ale taky není úplně fér. A rovnou ze dvou důvodů. Jedním je tradiční zapomenutí na inflaci. Takový evergreen. To, že se nakonec kvůli zpoždění staví později, sice znamená stavbu za vyšší ceny, ano. Ale ty vyšší ceny se platí z vyššího výběru daní, který také inflací narostl. Prostě se jen znehodnotila jednotka, ve které to měříme, ale stavbu to reálně neprodražilo.
V tom se ale státní stavby zásadně liší od staveb soukromých. Stát bude dál vlastnit pozemky pod dálnicí, nikomu je nebude prodávat. Normální stavitel ale pozemky nakoupí jen na dobu papírovačky, a pak je spolu se stavbou prodá konečnému majiteli stavby. Čím delší je v Česku papírovačka, tím více v tom má stavitel vázaný drahý kapitál, jehož cenu nutně musí připočíst k nákladům stavby. Čím delší výstavba čehokoli je, tím více je dražší ne kvůli betonu, nýbrž kvůli času. Třeba u dlouhých staveb jaderných elektráren se odhaduje, že zhruba 40 % nákladů je náklad čistě času, ne betonu či technologií.
Stranou zájmu včerejší zprávy tak zůstalo mnohem zásadnější zjištění: že sice dlouhé procesy schvalování státními a pseudostátními úřady a všechna kola námitek nejrůznějších spolků jistě přispěly k těm zpožděním, ale že, citujme, “příčinou dlouhé doby trvání územních řízení bylo většinou to, že ŘSD předložilo stavebnímu úřadu neúplné podklady.”
Takže nejen že stát nezměnil celý systém, kterému je sám vystaven, ale ani si nesplnil svůj domácí úkol. A to není omluvitelné ani neznalostí. U soukromníka bychom asi pochopili, že ho někdy může napoprvé nenapadnout, jaké ještě nesmyslné razítko musí odněkud přinést. Ale kdo jiný by měl znát, co je všechno potřeba, než stát, který ten seznam potřebných razítek a dokladů sám stanovil.
Tedy co s tím? Ano, je důležité odstraňovat zbytečná pravidla, jako že když se během schvalování někde na trase objeví vzácný křeček, tak by mělo stačit přeplánovat tu křečkem napadenou část. Tak to dělají u sousedů, u nás jde celá stavba zpátky na začátek. Ale zjevně by mohl stát i v tom svém složitém systému postupovat mnohem rychleji, kdyby sám plnil to, co chce po nás.
Tak pokud dnes někam budete cestovat, snad nebudete trpět státní liknavostí přespříliš.
Bez dálnic dál budou logistické křeče.
Ne vždy za ně může ochráněný křeček.
Hezký den.
