Krásné ráno. Dnes je 4. září a číslem pro dnešní den je 300.
Tři sta zlatých měl v Prodané nevěstě vyplatit Tobiáš Mícha Jeníkovi za to, že prodá svou Mařenku Míchovu synovi Vaškovi. Je 300 hodně nebo málo? A je to divnost? A stojí za ní nějaká divná daň? Tuto stránku národní opery si dnes dáme k SníDani, namísto jejích koláčů a piva.
Nechme stranou onen právnický majstrštyk, kterým Jeník do obchodní smlouvy s Kecalem vpašoval sama sebe tím, že zatajil, že on je také syn Tobiáše Míchy, a tak svou Mařenku prodává sám sobě. To jen Kecal nevěřil, že by mu někdo kecal. Dnes by se to nestalo, Kecal by byl povinován finančním regulátorem udělat před uzavřením kontraktu takzvanou Due Dilligence, hloubkovou kontrolu toho, kdo se ve skutečnosti skrývá za smluvní protistranou.
Jestli je 300 hodně můžeme ekonomicky posuzovat buď subjektivní hodnotou, nebo tržní hodnotou. Subjektivní hodnotě říkají ekonomové „ochota přijmout“. Udává minimální hodnotu, kterou je někdo ochoten přijmout jako kompenzaci za to, že se něčeho vzdá. V Prodance Mařenky, v Evropské agentuře pro životní prostředí zase stejným způsobem měří kompenzaci za ztrátu čistého vzduchu.
Mařenka samozřejmě není Jeníkovi vzduch. Ale zase nemá hodnotu nekonečnou, to si přiznejme. Kecalovi sice Jeník napřímo říká „Vám svou Mařenku neprodám ani za milion“ a chápeme, že před loňskou inflací byl pro libretistu Karla Sabinu skutečně milion zlatých synonymem pro nekonečno. Představa, že by jakákoli žena musela do konce života poslouchat Kecalovy kecy, je prostě příliš. Ale jakmile Kecal odejde, k obecenstvu je vzápětí Jeník realističtější: „Ni za tisíce bych neodstoupil“. Už slevil. A pokud byl schopen počáteční nabízenou stovku zlatých vyhnat až na trojnásobek, z pohledu obchodního vyjednávání to není špatný výsledek.
Ale co jsou tři sta z pohledu tržní hodnoty? Kecal byl jenom obchodní zástupce Tobiáše Míchy. Ten potřeboval udat Vaška. Jeho tržní hodnotu nám Kecal také vyčísluje: „statek za třicet tisíc, nuže, kdož si přeje víc?“ Když ekonomové počítají hodnotu statku na burze, počítají takzvanou perpetuitu. A jakou roční výplatu generuje „statek za třicet tisíc“? Při dnešním vysokém sedmiprocentním úroku by takový statek musel generovat 2 100 zlatých ročně. V 60. letech 19. století ale bylo v Rakousku-Uhersku úročení pod 4 %, a to znamená roční hodnotu statku kolem tisícovky. Z toho pohledu jsou tři stovky také slušný výsledek.
Prodávání nevěst bylo v dějinách součástí téměř každé společnosti. Ale musíme se podívat na konkrétní tok peněz. V českých zemích se nevěsty prodávaly za věno, které platili rodiče nevěsty. V Prodané nevěstě ale platí rodiče ženicha. I to bylo v dějinách časté, ale jinde ve světě. Čeština pro to nemá ani výraz, angličtině se tomu říká „bride price“, tedy doslova „cena nevěsty“. Tak je-li to platba opačná než „věno“, říkejme tomu třeba „příjmo“.
Věno bylo běžné v ekonomikách, kde kapitál byl cennější než práce. Ve středověké Evropě musela rodina nevěsty platit mužskému dědicovi, který dostal statek se vším kapitálovým vybavením. Z toho pohledu je divnost ta Kecalova nabídka, že „zná jednu dívku, ta má dukáty, a chalupu dostane od táty“. Kus pole má a novou almaru – podle takového kapitálového vybavení můžeme soudit, že dotyčná dívka neměla bratry, jen sestry.
Ale v ekonomikách, kde byla vzácnější práce než kapitál, se platilo příjmo. Například v sub-saharské Africe, se spoustou volné půdy a minimem dobytka. Tam o žádném z novomanželů nešlo říct, že „dvě krávy má a hezké telátko, hus, kachen dost a ňáké selátko“. Dnes se tam platí příjmo ve výši zhruba čtyřnásobku ročního příjmu domácnosti. Pokud by 300 zlatých, které zaplatil Tobiáš Mícha, bylo čtyřnásobkem ročního výnosu Vaškova statku, odpovídalo by to úrokové sazbě 0,25 %. Tedy té sazbě, kterou jsme tu měli ještě v létě před pouhými dvěma roky.
A tak příjmo nebyla zase taková divnost, jak by se nám tu mohlo zdát. I v Evropě ji známe. Agamemnon slíbil Achilleovi, že nemusí příjmo platit za svou nevěstu. Pokud byla – po zaplacení příjma – takto prodaná nevěsta manželovi nevěrná, měl nárok na vratku. Héfaistos ji žádal po Diovi za nevěru své Afrodity. Že byl Zeus otcem obou jaksi nehrálo roli. Prodaná nevěsta je prodaná nevěsta. Ale aspoň daňově se to příjmo většinou nepočítalo do společného jmění manželů. Právě proto, aby zůstalo formálně nevěstě, pokud ji naopak manžel opustil. Třeba tím, že si radši umřel.
Ale nemyslete si, že všechno to prodávání nevěst, ať už ji platil kdokoli, je důkaz úpadku nás, byť-ekonomů. Oceňování manželského kontraktu nemá nic společného se snahou dát cenovku lásce.
Nekonečnou hodnotu lásky ostatně dokazuje i Jeník, když zpívá „pravím na svou čest, že láska nejen nad víno, ale i nad pivo jest“.
Hezký den.
