Krásné ráno. Dnes je 9. října a číslem pro dnešní den je 38.
Nejnovější produkce Shakespearovy komedie Jak se vám líbí v londýnském rekonstruovaném shakespearovském Glóbu by dnes měla zaměstnávat tři herečky a čtrnáct herců. Tedy podle autorova textu. V dnešní osvícené době jsme totiž tak pokročilí, že ženy smějí již dokonce i hrát divadlo. Tedy, považte, i na veřejnosti! V uzavřených domácích představeních je směly hrát už za Shakespeara, například na královském dvoře. Ten paradox, že by tam ženám nebylo povoleno hrát před hlavou národa, které být ženou dovoleno bylo, by býval asi vedl k prasknutí hlav nejen národa.
V Jak se vám líbí tvoří tedy ženy 18 % pracovního trhu, což je shodou okolností přesně shakespearovská norma napříč jeho zhruba osmatřiceti hrami. (Ale pozor, těchto 38 je také jen shoda okolností, to ještě není Číslo pro dnešní den.) A to přitom, kdybychom to přepočítali na pracovní výkon, tedy na počet vyřčených slov na jevišti, je ta účast žen v této hře ještě trochu vyšší než v ostatních. Rosalinda je bezesporu hlavní postavou celé hry. I když je symbolické, že po většinu hry hraje muže. V tomto otevíráku sezóny roku 1599 tedy nějaký muž předstíral, že je žena, přestírající, že je muž, přestírající, že je žena. Stále se vám líbí? A to nebyla žádná ostrovní specialita. Už od Starého Řecka všechny kultury bránily ženám v projevu. Nejen v kulturním.
A byť se tomu všichni smějí, dnes kdy ženy hrát již smějí, situace se moc nelepší. V parafrázi masarykovského „teď ještě nějaké demokraty“ můžeme říct, že je moc hezké, že ženy hrát můžou – teď ještě nějaké ty role. V moderní databázi nejčastěji hraných her je ženských postav – číslo pro dnešní den – 38 %. A přepočteno na objem slov je to ještě horší, hlavními hybateli děje jsou stále muži.
Prkna, co znamenají svět, jsou tedy vůči ženám dost prkenná, co se pracovního trhu týče. Jiné části pracovního trhu dnes vůči ženám dokáží být zase dost skleněné, například když ženy narážejí na skleněný strop při karierním postupu na top manažerských postech. K němu ale třeba v Česku dost přispívá i stát, se svou v podstatě nejdelší mateřskou dovolenou na světě. Ale všude, kde rozhoduje spíš hlava než tělo, zásadní důvod není pro menší zastoupení těch žen, které chtějí. A takových zaměstnání je dnes drtivá většina, když fyzickou práci převzaly stroje. A roboti mají pohlaví jen u Čapka (a tím pádem paradoxně zase jenom na divadle).
Ale na divadle ,už třeba kvůli moderní roztroušenosti pohlaví, chceme v Česku stále ukazovat, že „u nás je ještě svět v pořádku, vašnosti“. V ženských postavách vyžadují divadelní zákazníci stále nějaké pracující s ženským tělem. A tak u nás skutečně dodnes rozhoduje o práci na jevišti tělo, a ne hlava. Ale chci navrhnout, že to samo sobě je jenom v naší hlavě.
V londýnském Globu si prošli dlouhou evolucí. Už na začátku v 90. letech tam sem tam obsadili nějakou ženu do mužské role. Aby tak historicky po čtyřech stoletích vykompenzovali původní diskriminaci. Postupně se pak produkce stávaly ještě progresivnější, a často začaly přepisovat samotné role. Z mužské postavy se stala ženská. Kostýmem i řečí, tedy zejména zájmeny. Přitom to druhé je v anglofonní zemi obzvlášť dramatické. Na rozdíl od nás, kde si můžeme Shakespeara jakkoli přebásnit do modernštiny, tam se na původní jazyk ze zásady nesahá. I když zhruba čtvrtině textu netrénovaný posluchač dnes nerozumí. V Americe mají tu výhodu, že hrát si s přízvuky je dovoleno, takže tam původnímu textu aspoň můžou nerozumět ve svém vlastním přízvuku. Ten ale občas bývá paradoxně bližší původní výslovnosti v Shakespearově době, kdy do Ameriky z Anglie vyplouvali první náboženští uprchlíci.
Když v těchto moderních úpravách postav a kostýmů nebylo nikdy jasné, kdo hraje koho, chápu, že to mohl být postmoderní maglajz. Ale po dnes již desetiletích se anglické divadlo již našlo. V londýnském Jak se vám líbí hraje o něco více hereček než herců, lichá čísla spravedlivě půlit nelze, ale obsazení všech „ke strojům“ je nezávislé na pohlaví pracujících.
A kde jinde než na divadle by to mělo jít? Divadelní pracující má přeci přímo v popisu práce předstírat, že je někdo jiný, než v občanském životě. Už tady nemáme šedesátky a jejich vlnu civilního hraní a předstírání, že Lear není Lear ale skutečně Franta Vomáčka v roláku. Ten kostým je přitom důležitý. I v londýnském Jak se vám líbí dodrželi kostýmy podle toho, jak byla hra napsána. Ale co mají herci a herečky pod ním, je skutečně jedno. A to je to pravé divadlo. Uvěřit dobrému herci nebo dobré herečce to, co skutečně hrají. Pokud někdo říká, že je divné, když chlapa hraje ženská, pak je divné spíš to, že přitom Frantovi ale věří, že je král.
Podle hlavní ekonomické teorie diskriminace na pracovním trhu, již dávno oceněné Nobelovou cenou za ekonomii (která bude mimochodem vyhlašována zrovna dnes), za diskriminaci nemůžou výrobci, ale zákazníci. Výrobce, třeba takový hospodský či hospodská, by naopak na zaměstnávání diskriminovaných ušetřili, kdyby je postavili za výčep. Ale pokud se i oni přidávají ke stereotypům a dražšímu řešení, bývá to proto, že to tak vyžadují diskriminující zákazníci.
Dokud nebude ve hrách více ženských postav, plýtvali bychom tím ženským talentem. A plýtvání byť ekonomové nemají rádi. Pokud hercům i herečkám na dvě tři hodiny uvěříme, koho hrají, je to teprve to pravé kouzlo divadla.
Tak, ať se vám líbí.
Hezký den.
