Krásné ráno. Dnes je 15. listopadu a číslem pro dnešní den je 6.
Král Karel III. měl včera narozeniny. Soukromé. V rodinném kruhu. Ale ty opravdové. Narodil se skutečně včera před 75 lety. Ale nikdo mimo jeho rodinu mu je v Británii neslavil. Komu by se chtělo slavit v sychravém podzimu, že. A teď otázka: Můžou za to jeho rodiče? Že nenačasovali narození dědice na dobu, kdy by byla menší pravděpodobnost propršení oslavné parády včerejším ledovým deštěm?
No, ono to není tak jednoduché. Nejen načasovat něčí narození. Ale ani vědět, komu je načasovat. Třeba Alžběta II. se určitě jako nástupnice trůnu nerodila, tak proč časovat narození na letní měsíce s lepším počasím? Představte si, kdyby každý ve státě měl děti jenom v létě, jak by to bylo ekonomicky neefektivní. Pekařky by nestíhaly v tak krátkém okně naupéct všechny ty dorty, trafikářům by papírová přáníčka ¾ roku jen zabírala místo a sbírala prach, a najít nezarezervovanou hospodu by bylo ještě těžší než před Vánoci. A astrologové by neměli co jíst. Kdepak, průběžná výroba čehokoli je téměř vždy efektivnější. I ta Nutella by byla všude levnější, kdyby zemědělské práce nebyly tak nárazově koncentrované na dobu sklizně a byly by rozprostřenější v čase.
A tady se právě ukazuje ta pragmatičnost Britů. Máte špatné počasí na narozeniny? Tak je prostě oficiálně slavte v létě. Vždyť je to jen číslo, že… Začali s tím shodou okolností přesně 200 let před Charlesovým narozením. Král Jiří II. se také narodil v listopadu, tak prostě prohlásil za své narozeniny letní vojenskou slavnostní přehlídku bojového praporu před vojáky. Ta se konala tak jako tak rok co rok, takže – opět skvěle pragmatické řešení, které ušetřilo peníze poddaných pod daní. A dělali to pak víceméně všichni králové a královny, třetí sobotu v červnu, kdy nejvíc svítí sluníčko. Jenom Vilém asi jednou o druhé narozky přijde, sám se totiž narodil 21. června.
Takový pragmatismus je levnější i ve zbytku ekonomiky. Když si v Británii v roce 1984 na mé sousední koleji jeden umyvač oken všiml, že soše Jindřicha VIII. nad vchodem chybí v ruce zlatý meč, vrazil mu tam dřevěnou nohu od staré rozvrzané židle, která poblíž čekala na odvoz na skládku. U nás by vedení koleje nebo aspoň univerzita honem hledala peníze na náhradu zlatého meče. Vždyť jde o sochu zakladatele koleje! V Británii ale zatím dál králi prší na dřevěnou nohu v ruce.
Až do včerejška. Na královy skutečné narozky mu ji aspoň lacině pozlatili. Ale jenom na jeden den. Dnes podle všeho mu pozlátko umyjí a zas bude třímat jen to holé dřevo. Stala se z něho tradice. Tedy v Británii zákon.
A pozor. Taková pragmatická řešení, která šetří rozpočet, nejsou jen výsadou tradicionalistické Británie. Takové Švýcarsko je podle mnoha měřítek nejbohatší zemí Evropy nebo i světa. Švýcarské vlaky jsou jako z alabastru, a podle jejich odjezdů a příjezdů si můžete řídit svoje švýcarské hodinky. Tak by jeden čekal, že takto pečlivě a hlavně draze bude ošetřen i třeba takový vjezd švýcarského vlaku do tunelu, kde je nebezpečí, že by o hlavu mohl přijít nějaký z vlaku se nahýňající turista. Tedy ten, který by si nevšiml někdejšího slavného nápisu Československých drah „Nenahýňajte sa z okien“. A to je reálné nebezpečí. Takto zemřel například slavný český stavitel železnic Jan Perner, který má dnes v Praze ulici. Lemující nejdelší pražský železniční tunel. Jo, černý humor, na ten nás užije.
Mezitím bohatí ale zcela pragmatičtí Švýcaři namísto drahých výstražných zařízení a velkých cedulí venku po krajině, abyste se fakt zasunuli, volí jistě neoficiálně vypadající, ale o to levnější a hlavně účinnější řešení. Z posledního sloupu před tunelem ve výšce oken přidrátují směrem k vlaku trčící slaměná košťata. Z každé strany tři nad sebe, a máme číslo pro dnešní den – 6 košťat. Ve švýcarském Hornbachu k dostání po 5 francích. Tedy levné a životy skutečně zachraňující řešení, které vás neškodně majzne po hlavě, vy instinktivně uhnete – a už jste v tunelu. Odnahýňáni do bezpečí vlaku ještě dřív, než si to uvědomíte. Chtěl bych vidět Správu českých železnic, jak tohle vyřeší za 759 korun, když jsou k dispozici přeci oficiálněji vypadající „řešení“ za statisíce.
A tato strašně přeoficiální řešení všeho jsou v Česku morem všech rozpočtů. Určitě jste třeba viděli slavné obrázky našich cyklostezek ve vilkových čtvrtích, které mají každých 30 metrů dvě samostatné modré dopravní značky, vždy na ukončení a znovuobnovení stezky, která jen přejíždí vjezd do další ulice. Není to ani pragmatické ani bezpečné, a je to hlavně drahé. Ale příkaz zněl jasně: vyčerpat evropskou dotaci na cyklostezku. A tím tak pomoci v řešení věčného českého volebního tématu, že nedočerpáváme evropské dotace. Asfalt je levný, tím toho moc nedovyčerpáme. Tak všude kostky, nebo aspoň zámkovou dlažbu. Navíc po ní budou cyklisté drkocat zuby a podpoří tím čerpání dotací na školení dentistů. Ale ani to nestačí, tak všude drahý sloupek s reflexní značkou.
Tohle všechno není jen dotační mor. Je to i syndrom relativně chudších zemí. Dělají všechno tak, aby to po komunistickém chátrání vypadalo hrozně oficiálně, vznešeně a bytelně, „jako na Západě“. Hlavně na ničem nešetřit. Žádná dřevěná košťata jak za krále Klacka. A králi žádný klacek do ruky! Chybějící meč okamžitě nahradit ještě lepším a ještě zlatějším. Žádné pozlacení králova klacku jen tak na jeden den, pro obveselení života v sychravém listopadu.
Ale vy dnes netruchlete, navzdory počasí. Ať se vám dnes aspoň na den něco pozlatí.
A dotace? Ty vyčerpáme za krátko.
Pak uvidíme, že jsou jenom pozlátko.
Hezký den.
