Krásné ráno. Dnes je 17. července a číslem pro dnešní den je 7.
Typický český zemědělský podnik či farma je 7x větší než je unijní průměr. 121 hektarů, zdaleka nejvíc ze všech. Průměr v Unii je 17. No a co, řeknete si, tak přece velkovýroba, to musí být efektivní. Už Švejk přeci říkal, že „na tucty to dycky vyjde lacinějc“, a my tu těch tuctů máme rovnou deset.
Ale když se na tu největší rozlohu podíváme z druhé strany, znamená to, že máme v Česku nejmíň farem. A tím pádem i nejmíň zemědělských konkurentů. A to dokonce nejen v přepočtu na plochu. I v absolutním počtu jich máme méně než poloviční Dánsko, čtvrtinové Slovinsko, a také než desetkrát menší Kypr. Ten na to, co obdělá jedna česká farma, potřebuje farem 30.
Možná si řeknete, že přeci na nějaké zemědělství není místa v naší nejprůmyslovější zemi Evropy. Ale prostoru je.. Dovolte mi vám tímto galantně oznámit, že galaktickým pohledem z vesmíru na rozlohu jsme pro ufouny pořád 4. nejzemědělštější zemí v Unii, po Irsku, Dánsku a Maďarsku. 70 % povrchu.
Onen ufoun by pak naivně předpokládal, že natolik zemědělská země bude mít celkem levné potraviny. Ekonom ale chápe, že jediná záruka levnosti spočívá v dostatečné konkurenci. A u nás je v zemědělství podle dat nejméně konkurence v Evropě.
Ergo kladívko – drahé potraviny protože málo konkurence. Ekonom je s analýzou hotov. Pak mu ale jeho lepší a rozumnější součást připomene, že jednookého ekonoma nechce ani naoko. Že když jedním kouká na problém v nabídce, zapomíná druhým okem sledovat poptávku. Jakto, že jim to kupujeme? Dražší potraviny by dávaly smysl, kdyby byly kvalitnější. Ale ony nejsou. V Polsku, kam jezdíme, jejich levnost může zajistit konkurence, když mají na hektaru 10x více konkurentů. Ale co zajistí polskou kvalitu? Polský spotřebitel.
Na datech pak samozřejmě můžeme otestovat tuto hypotézu, že dva Slované jsou sice blízcí jazykově, ale jazyky mají velmi vzdálené ve schopnosti ocenit chuť. Je výmluvné, že první vědeckou knihu na světě o lidském vnímání chutí potravin byla „Analiza organoleptyczna żywności“. Napsal ji Jerzy Tilgner v roce 1957. Z polštiny byla sice záhy přeložena do češtiny, ale všimněme si, že to nebylo naopak: že by chutě potravin zanalyzoval nějaký Čech a Polákům že by to muselo být přeloženo.
Studie konkrétních rozdílů mezi českým a polským tradičním jídelníčkem také máme. Pod pojmem „tradiční jídlo“ v Polsku myslí „z farmy“. V Česku tím myslíme něco z poválečného boomu polotovarů, na které nás naučily komunistické kantýny. Cizincům sice říkáme, že vepřo-knedlo-zelo, ale oni u nás vidí spíš „maso-knedlo-máčko“. Všechno zprocesováno.
Česko bylo průmyslovým centrem RVHP, kdežto více než čtvrtina Poláků byla ještě na konci komunismu stále v zemědělství. Na rodinný stůl tak dodávali přímo, na rozdíl od českeho haviře z Nove huti Klementa Gottwalda. Jemu závodka smazala, na rozdíl od Polska, i regionální rozdíly v jídlech a tedy navázanost na pole.
I polotovary v obchodech měly nahnat ženy od ploten do podniků. Brambory se loupaly vždycky doma, ale knedlíky se většinou kupovaly. I ten český smažák se pořádně uchytil poté, co jej komunisté začali dělat z méně kvalitního gumového sýra, který se tolik neroztékal. Oproti tomu taková Bulharská komunistická strana vytvořila v roce 1955 šopský salát v barvě bulharské vlajky…
I to vnímání komunismu bylo v Polsku jiné. Když se vám stát pořád posunuje na východ a na západ, neberete jej tak vážně jako Češi svoje hranice, jedny z nejstarších na světě. Podle antropologů byla polská nedůvěra vůči komunistickému státu vyšší, a rodinné farmy byly obranným valem. JZD se tam moc neutvořilo, a do státního systému ze svých farem Poláci dodávali mnohem méně produkce. Proto tam byl i mnohem živější černý trh s potravinami.
U nás černý trh známe spíš z podpultovek v masně, ale pozor, to byla státní masna. V Polsku byl černý trh přímo z farmy a tedy kvalitnější. Do státního se logicky vždy dodává to horší. Státní obchod tak byl v Polsku notoricky podzásoben, a tak komunisté podporovali i městské zahrádkaření. To ale v Polsku vždy produkovalo jídlo, kdežto naše městské zahrádky byly víc na relax.
Poláci tak neztratili kontakt s výrobou potravin a jejich průmyslová výroba jim nezabila tolik chuťových pohárků. Dnes si průměrná polská domácnost uvaří doma 7,1 jídel týdně. Česká 5,2.
To ale neznamená, že mají Češi jít nutně zpátky k plotně. Za těch 33 let od komunismu zbohatli natolik, že si mohou, v drtivé většině, dovolit říct ne nekvalitě. V obchodech i restauracích. Ne všichni, ale mnohem víc než kolik to skutečně dělá. A je to přirozený vývoj. Počítač a mobil už všichni máme. Fyzické věci už vyrábějí roboti tak levně, že na nich ušetříme a investovat můžeme do kvality jídla namísto kvantity věcí.
Nevím jak vy, ale já mám to poptávkové vysvětlení českého potravinového paradoxu za dokázané. Dík za otevření obou očí. A chcete dobrou zprávu na závěr? Ve všech zemích EU průměrná velikost zemědělského podniku stabilně roste. V jediné zemi klesá. V té naší.
Hezký den. A skutečně dobrou chuť.
