Krásné ráno. Dnes je 18. září a číslem pro dnešní den je 88,8 %.
Tolik mužů má v Česku nějaké zaměstnání. Tedy podle v pátek zveřejněných dat Eurostatu o zaměstnanosti v druhém čtvrtletí letošního roku. Počítáme samozřejmě jakýkoli druh zaměstnání, nejsou to jen „zaměstnanci“ podle českého práva. A hlavně – není to logicky ze všech mužů jakéhokoli věku, jen z těch, u kterých Eurostat nějakou ekonomickou aktivitu očekává, tedy ve věku 20-64 let.
Jediný důvod, proč použít data Eurostatu, je pro srovnání s ostatními unijními zeměmi podle jednotné definice míry zaměstnanosti. Takže, je 88,8 % na Evropu hodně nebo málo?
Česko bývá běžně zemí s největší zaměstnaností mužů v celé Unii. Před Covidem i po. Ale pozor. Nyní poprvé od roku 2015 nás předběhla Malta. A nemůžeme jednoduše říct, že to je jen výsledek letní sezóny cestovního ruchu na Maltě. Jedná se totiž o sezónně očištěná data, která léto již berou v potaz. Maximálně bychom mohli říct, že letos byl nástup letní sezóny na Maltě silnější než v minulosti, a proto to očištění o historický efekt maltézských letních ruchů letos nestačilo na udržení Malty na věčném druhém místě za Českem.
Možná se Malta svezla na záplavě turistů do Itálie, o kterém již od pozdního jara přes celé léto píší světová média. Nejde přitom ani tak o evropské jako spíše o americké turisty jedoucí na vlně silného dolaru. A musíme dodat, že v Itálii samotné se podobný mimořádný nárůst zaměstnanosti na začátku letošního léta nekonal. Ale to asi není překvapivé, Itálie na rozdíl od Malty dělá i spoustu jiných věcí než turismus. Ale zajímavý je snad už samotný fakt, že se mezi Česko a Maltu na prvních dvou příčkách za posledních 8 let nikdo jiný nedostal.
Na nejvyšší zaměstnanost mužů v Unii jsme dospěli ještě před touto osmiletou podobností s Maltou, někdy v roce 2014. Tehdy jsme zaměstnaností mužů převýšili Nizozemce, kteří předtím dlouhá léta okupovali první dvě příčky spolu se Švédy tak, jako my teď s Malťany posledních 8 let. A právě Nizozemci se Švédy jsou dál zeměmi s nejvyšší zaměstnaností celkovou, mužů a žen. S těmito třemi jmenovanými zeměmi zůstáváme ve čtveřici nejzaměstnanějších zemí, jen v některých čtvrtletích nás na pátou pozici odsune Estonsko.
A tím se dostáváme k české divnosti:
- Žen pracuje více než kdykoli předtím. V jedné z prvních SníDaní jsme 3. července hovořili o tom, že poprvé v dějinách dosáhla zaměstnanost českých žen 70 %.
- I zaměstnanost mužů se zvýšila téměř o půldruhého procenta oproti předCovidu.
- Celkově máme jednu z největších zaměstnaností a nejmenších nezaměstnaností.
A přesto jako jediní v Evropě nerosteme v hospodářském výkonu.
Jedna věc je ohánět se naší nízkou nezaměstnaností. Fajn. To je určitě dobrá zpráva o naší ekonomice. Ale o to spíše bychom teď, se stále plnou zaměstnaností, měli růst více než ostatní, když už ne více než my v minulosti. Pokud v ekonomice zaměstnávající na plný kotel, a nejvíce v Evropě, dosáhneme přinejlepším na pouze nulový růst, co bude, až se začne transformovat český průmysl, ať už kvůli krátkodobému nachlazení Německa, nebo kvůli dlouhodobé provázanosti se spalovacími motory?
Takže co se v pátečních datech zdálo jako dobrá zpráva o mužské i ženské zaměstnanosti nakonec trochu bledne. Ale zkusme vyšťárat aspoň něco jednoznačně pozitivního. V kategorii 15-24letých máme naopak jednu z nejnižších zaměstnaností v Evropě. S pouhou čtvrtinou lidí v nějaké práci jsme osmí od konce. A na rozdíl od jižních zemí, které sužuje nezaměstnanost těchto mladých, u nás tato nízká zaměstnanost souvisí s tím, že máme jeden z nejmenších podílů lidí s pouze základním vzděláním. Většina žáků právě v těchto 10 letech po základce u nás pokračuje dál v nějakém vzdělávání. Oproti tomu v sousedním Německu i Rakousku už více než polovina pracuje. Víc než dvakrát tolik, co u nás.
Ale vlastně, když i s takto delším vzděláváním nejsme schopni ekonomicky růst, co to vlastně říká o tom vzdělávání a jeho připravování na ekonomické proměny?
No, raději toho nechme.
Ať už vás dnešek zaměstná hodně nebo málo, mějte hezký den.
